12. února 2016

Kdy jindy si užít opravdové Krkonoše než v zimě. Z původní představy jarního výšlapu po zbytcích roztávajícího sněhu se nakonec stal únorový výšlap pár dní po sněhové přeháňce. Zimní krajina, která často působila jak z apokalyptického scifi filmu, byla naprosto učarující. Pokud bych si měl vybrat jen jeden hřeben ze všech mnou prošlých, který bych mohl jít podruhé, byl by to právě zimní přechod Krkonoš. Určitě se sem vydám znovu. Nejen v zimě, ale i v létě. Věřím, že letní a zimní Krkonoše jsou dva naprosto odlišné světy. Svou nenáročností a přitom bohatou nabídkou se jedná o místo, které by měl každý turista navštívit.

1. DEN 

Harrachov - Schronisko Pod Łabskim Szczytem  

[16 km / 8 h a 50 minut]

_____________________________

Den předem jsme přijeli do Harrachova, kde jsme se ubytovali. Přes noc nasněžilo několik desítek centimetrů sněhu, takže jsme se měli na co těšit. Ráno jsme vstali a nechali se autobusem dopravit až na poslední zastávku, kde jsme nastoupili na modré turistické značení. První nedalekou zastávkou byl Mumlavský vodopád. Cestou tam jsme trochu bloudili, ale nakonec dorazili. Nějaký pán nás u vodopádu vyfotil tak, že vodopád nebyl vidět a museli jsme udělat nutnou zastávku ke svlečení několika vrstev. Zima byla, ale člověk se při pohybu ve sněhu s mnoha kilogramy na zádech značně zapotí. Stoupání bylo velmi mírné a tak je výstup na hřeben velmi pohodovou vycházkou. U rozcestí Krakonošova snídaně jsme poctivě posnídali a pokračovali k rozcestí U čtyř pánů. Odsud je to k naší dnešní cílové stanici kousek. Byla by ale škoda se trochu neprojít do okolí. Přes rozcestí U Růženčiny zahrádky a pod sněhem téměř neviditelné Harrachovy kameny až k Vrbatově boudě. Zde si dáváme pauzu, navštěvujeme nedalekou Mohylu Hanče a Vrbaty. Po červené značce pokračujeme k úchvatnému Pančavskému vodopádu. Procházíme místy, kde je až 2 m silná sněhová pokrývka. Přes Labskou boudu přicházíme až k pramenu Labe. Zde však místo známého místa čeká bílá poušť. Není tu žádná známka po prameni, posezení, erbech... Tak tam jen tak postáváme  říkáme si "Tady asi někde pramení Labe". Škoda no, snad někdy v létě. Přicházíme k rozcestí Česká budka. Zde přecházíme hranici na polskou stranu. K Boudě Pod Labským Štítem sice nevede oficiální "barevná" cesta, minimálně v zimně tam však vede přímá cesta vyznačená zimním značením. U boudy se nachází zajímavý vodotrysk zima a přicházející tma nás však rychle zahnala dovnitř. Polské chaty jsou výrazně levnější než české, ale nečekejte vysoký komfort. spal jsme na pokoji pro 8 lidí, kde nešly úplně dovřít dveře, tak jsme poslouchali poláky na chodbě až do velmi pozdních hodin. Zákazové a varovné cedule umístěné snad všude možně a pouze v polštině nás trochu znervózňovali ale i tak to byl zážitek. Venku si ještě vaříme jídlo a jdeme spát.

2. DEN 

Schronisko Pod Łabskim Szczytem - Slezská bouda

[18 km / 9 h a 40 minut]

_____________________________

Ráno jsme se výrazně zdrželi. Hledali jsme lyžařské brýle. Nakonec jsme je našli na recepci, kam je někdo přinesl, když jsme je ztratili. Vycházíme tedy až ve 12 hodin a cesta nás čeká poměrně dlouhá. Vracíme se po úmorném stoupání nahoru na hřeben zpět k rozcestí Česká budka. Jdeme ke Sněžným jámám. Občas vykoukne slunce, ale většinou je zataženo. Zde je největší dominantou bývalý hotel, který v současnosti funguje jako vysílač. V závětří této stavby jsme si udělali pauzu a uvařili oběd. Foukal ledový vítr a tak jsme museli nasadit dvoje rukavice. Občasné rozjasnění oblohy ukázalo opravdovou krásu zdejší zimy. Jdeme dále k přístřešku Pod Smělcem. Občerstvujeme se a jdeme k nedalekým Mužským a následně Dívčím kamenům. Po cestě potkávám prakticky pouze běžkaře. Míjíme torzo Petrovy boudy a pokračujeme ke Špindlerově boudě. Zde jsme si trochu vyhodili z kopýtka a dali si guláš s knedlíkem. Konečně nějaké normální jídlo. To se pak do kopce jde mnohem lépe. Nedaleko za Špindlerovou boudou se od běžné turistické cesty odděluje zkratka, která funguje pouze v zimě. Rozhodli jsme se jít tedy tudy. Žádná vycházková cesta to zrovna nebyla, ale po hodince jsme byli u Luční boudy. Ceny zde nás moc nenadchly a proto jsme si udělali jen fotku na místní webkameře a pokračovali dál. Začalo se stmívat kus cesty ještě zbývá. Přes zasněžené Úpské rašeliniště přicházíme již za úplné tmy ke Slezské boudě. Uvnitř se v jídelně smažilo jídlo ostošest a když jsme přišli na recepci ptali jsme se na volný pokoj. Řekli nám že nemají a tím to pro ně haslo. Asi by nás klidně nechali spát venku v mrazu. Naštěstí jsem věděl, že zde nabízí v případě naplněné kapacity možnost přespat v jídelně ve spacáku. Když jsem se na tuto možnost zeptal, řekli mi, že to možné je. No, mohli mi to snad nabídnout rovnou, ale co. Nakonec recepční zmizela a pak se objevila s informací, že v nějakém pokoji pro asi 16 lidí jsou 2 volná místa. Musíme prý ale zjistit kdo tam bydlí a půjčit si od nich klíče. Asi po půlhodině detektivní práce jsme odhalili majitele. Odemkli nám pokoj, ukázali volné postele. Ty byly značně rozvrzané, takže pohodlí nic moc, ale ono si na takovém místě nevyberete, lepší než nic. Lepíme si puchýře a jdeme spát. Další den nás bude čekat hned z rána výstup na Sněžku.

3. DEN 

Slezská bouda - Horní Malá Úpa

[8 km / 4 h a 20 minut]

_____________________________

Vstáváme a připravujeme se se na nejvyšší vrchol České republiky. Těšíme se, až horu uvidíme v celé své kráse. Během celé dosavadní túry jsme ji kvůli mlze neviděli ani na vteřinu. Když jsme vyšli z ubytovny ven, praštila nás mrazivá zima a ledové krystaly hustě padající nás štípali do tváře. o nějakém pohledu na Sněžku nemohla být řeč, viděli jsme sotva 3 metry před sebe. Ještě váháme jestli to v takovém počasí neodložíme, ale nakonec se přemáháme. Silný vítr nás doslova sfoukával z cesty pryč, sotva se dalo udržet. S hlavou skloněnou jsme po ledové cestě stoupali nahoru, když se asi po půl hodině náhle objevil vrchol Sněžky a budovy na ní. V bílé tmě jsme ztráceli směr a moc se nadalo na vrcholu co prohlédnout. Udělali jsme pár fotek u vrcholu, pokochali se rampouchy na poštovní budově a pokračovali dál.

Tentokrát to byla trochu divočejší cesta. Bez turistů, nejasná cesta mezi nízkými zasněženými křovinami, silný vítr a sníh. Naprosté ticho umocňovalo pustotu místa, které již není turisty tak často proházené. cesta se svažovala dolů až k turistické chatě Jelenka. Zastavili jsme se tady na čaj a dali si jídlo. Trochu jsme osušili boty a vydali se po celkem mírné cestě do Horní Malé Úpy. V informačním středisku jsme nakoupili pohledy a hurá na autobus.

Lehká túra to nebyla, dodnes mám jizvy od puchýřů na patách, ale zase to nebyl žádný extrém. Když člověk chytne hezké počasí, může to být skvělý výlet i pro rodinu. V létě to bude asi o poznání snazší.  Jednou se sem v toto období taky vydám. Za mě to byla ta nejhezčí zimní túra.