31. srpen 2016

​

Hřebenovka Západních Tater je bezpochyby ta nejtěžší hřebenovka, jakou na Slovenskou můžete jít (nepočítám Vysoké Tatry, které nemají oficiální hřebenovou trasu). Vyvstává zde několik problémů jako dostupnost vody, ubytování, vysoké převýšení, uzavřená část hřebene. Při organizaci je potřeba brát všechny tyto věci v potaz a uzpůsobit si trasu podle svých možností a přání. Já sám bych dnes, po zkušenosti z přechodu, naplánoval vše úplně jinak. Bylo to opravdu náročné. Zažili jsme dehydrataci, vyčerpání, popáleniny a naprosto zničené koleno. Níže popíšu celý přechod tak, jak jsme ho naplánovali a uskutečnili my. Co se týče různých variant a možností přechodu, se rozepíšu na stránce k ubytování (ikona stanu vpravo nahoře) a k mapám a trasám (ikona mapy vpravo nahoře). Celý hřeben byl jedna velká nádhera. Nedoporučuji začátečníkům (pokud tedy plánujete projít opravdu celý hřeben), ale spíše těm se zkušenostmi a vybavením. A pokud přechod hřebene neplánujete, projděte si alespoň malou část nebo navštivte jen vybrané vrcholy. Rodin s malými dětmi tam byla fůra. S malým batůžkem na jeden den je to přece jen pohodovější vycházka. S krosnou životní zážitek.

1. DEN 

Jalovec - Chata pod Náružím

[7,5 km / 4 h a 15 minut]

_____________________________

Středeční den budeme trávit převážně cestováním. Pěšky ujdeme asi jen 7,5 km, ale i tak se bude jednat o stálé stoupání na hřeben. Cílem je Chata pod Náružím. Jsme sbalení a tak vlakem, poté autobusem cestujeme až do vesničky Jalovec. V Jalovci kontrolujeme veškerá zavazadla. Loni nás touto dobou zastihl v Nízkých Tatrách sníh. Letos jsme se na něj připravili více, ale pomalu zjišťujeme, že zbytečně. Naopak blížící se tropické dny, jsme trochu podcenili. Z toho bud pěkný malér. Sotva jsme vyšli, už jsme se taky ztratili. Nějakou náhodou jsme narazili na starou neplatnou žlutou turistickou značku, která nás vedla keři, blátem a také přes potok. Nakonec se nám podařilo dojít ke správnému rozcestí a tam už jsme se napojili na modrou značku, která vede až k chatě. Cestou lesem ozvláštnila prohlídka schovaného partizánského bunkru, ke kterému směřovala nenápadná dřevěná šipka. Blížíme se k chatě a zjišťujeme i ve stinném lese rychle mizí zásoby naší vody. Trháme maliny, kterých je v okolí spousta a přicházíme k pramenu kde dobíráme vodu. To už je ale Chata pod Náružím na dohled. Jdeme se ubytovat. Večer podnikáme poslední plánovací úpravy. Další noc totiž spát na žádné chatě neplánujeme.

2. DEN 

Chata pod Náružím - Baníkov

[13 km / 11 h a 15 minut]

_____________________________

V pramenu u chaty nabíráme vodu. Až na jeden další nedaleký pramen se jedná o jednou vodu pro následující den a půl. Když začínáme vycházet z lesů na holý hřeben, otvírá se před námi výhled nejen na Západní Tatry, ale také celý hřeben vzdálených Nízkých Tater. Pří cestě na Sivý vrch jsem zjistil, že jsem někde ztratil softshellovou bundu, kterou jsem měl připnutou k batohu. Takže zase zpátky. Našel jsem ji asi půl kilometru zpět před vrcholem Ostré. To máme teprve začátek dne a moje síly jsou značně oslabené. Teď už nás čeká jeden kopec za druhým, Pálenica, Brestová, Salatín. Na holých a skalnatých kopcích slunce pěkně pálilo. Stín se zde prakticky nedá najít. Ubývající voda moc optimismu nedodávala. Z vrcholu Salatín vede dále dost zajímavá cesta, přes celkem ostrý hřeben. Jeden starší pán to trefně okomentoval slovy: "Oni se asi zbláznily. To snad značkovali pro kamzíky." Jít opravdu poctivě po červené značce chtělo hodně odvahy i fyzické kondice. Člověk musel velmi dobře udržovat rovnováhu a přeskakovat a balancovat na velkých kamenech, které nebyly dost dobré stability. Zážitek z cesty to byl ale pěkný. Když jsme přišli na Spálenou začalo se už stmívat. Pospíchali jsme na Baníkov. Z Baníkova se dá jít po zelené turistické značce na Žiarsku chatu, což je dalších 3,5 km a 1,5 hodiny. Definitivně se rozhodujeme tam nejít a pokračujeme ještě kousek dál. V sedle mezi Baníkovem a Hrubou kopou je postavené kamenné závětří. Toto místo je navíc dost vysoko a z obou stran "chráněné" ostrými skálami s řetězy, tudíž jsme usoudili, že vzhledem k již nastalé tmě je to dobré řešení. Složili jsme karimatky, rozbalili spacáky a nad závětřím natáhli plachtu. Ještě jsme si udělali párky. Už nebylo moc vody, takže místo vaření jsme je spíš napařovali v pár kapkách. Docela se ochladilo. Všechno utichlo a nad námi se rozprostřela nádherná podívaná hvězdné oblohy. Je obrovská škoda, že v Západních Tatrách nenajdeme pár takových bivakovacích míst legálních. Myslím, že by to mělo pro život v Tatrách větší pozitiva. Budíček už na 5:30 nás nutil rychle spát, ale obloha to ještě dlouho nedovolila.

3. DEN 

Baníkov - Schronisko na Holi Ornak

[21 km / 16 h a 30 minut]

_____________________________

V Západních Tatrách jsem uskutečnil dva své horské rekordy. První osobní rekord jsem zdolal tento den. Rovnou řeknu jaký. Byl to den, kdy jsme nejdéle šli, a to přes 16 a půl hodiny. Ráno jsme vstávali brzy za svítání, už v 5:30 a v 5:45 jsme již byli připraveni vydat se na cestu. Do cíle jsme se dostali až po 22:15. Ale hezky popořádku. Sotva jsme ráno otevřeli oči, poskakovalo kolem nás v bezprostřední blízkosti stádo kamzíků. V jejich přítomnosti jsme sbalili své věci a chystali se k odchodu. Ráno bylo ledové. Zima nás donutila dát si i bundu. Než jsme však přešli Hrubou kopu vyšvihla se teplota zase zpět. Před námi se tyčily Tři kopy. Jedná se o tři malé a ostré vrcholy, které se přechází pomocí řetězů. Jedná se o jeden z nejnáročnějších úseků. S velkou krosnou na zádech se velmi těžko udržuje balanc a místech kde lezete po téměř kolmé stěně, držíte se jen jednoho řetězu a bod vámi je šílená hloubka sem měl i já namále. S malým batůžkem by to asi byla větší zábava, ale takto jsem jen čekal až to bude úspěšně za námi. Ta zátěž v podobě krosen je opravdu znát. Tento krátký úsek jsme šli asi třínásobek očekávaného času. Za Smutným sedlem jsme chvilku nastoupili na klidnou cestu. Silná dehydratace a  jen pár doušků vody nás velmi oslabila.  Byli jsme vyčerpaní a těšili se k Jamnickým plesům, kde si nabereme vodu. Člověk se přestane potit, poté se přestanou tvořit sliny. S posledními zbytky energie jsme začali stoupat na poslední vrchol Ostrý Roháč. Řetězy exponovaný dvojvrchol bychom snad nezdolali, kdyby nebylo party kluků turistů, kteří šli z nedaleké chaty na Žiarsku chatu a vody měli víc než dost. Obdarovali nás půl litrem vody což nás doopravdy zachránilo a my mohli zvládnout poslední půlkilometr. Z Jamnického sedla jsme rychlým krokem uháněli až ke spodnímu Jamnickému plesu, kde jsme si přefiltrovali vodu a pili a pili. Opět jsme naplnili veškeré zásoby. Už nás ale tak dlouhá trasa bez vody nečeká. Děláme si kávu pořádný oběd a odpočíváme. Po zasloužené pauze se vracíme zpět na hřeben. Přes Ráčkovo sedlo, Klín a Sivou vežu pokračujeme k nejvyššímu vrcholu Západních Tater Bystrá. V Gáborově sedle schováváme batohy a jdeme na lehko. Za pomalého stmívání zdoláváme Bystrou. Celkem nevýrazný, nijak neoznačený vrchol nabízí krásný a opravdu daleký výhled nejen na Západní ale i Nízké a Vysoké Tatry. Když se vracíme zpátky míjíme ještě pár turistů, kteří se vydávají nahoru. Bereme si zpět batohy a míříme dál. Následující část hřebene je uzavřená. Rozhodli jsme se ji tedy obejít přes Chatu na Hali Ornak na polské straně. Tam plánujeme přespat. Cesta je ještě dlouhá, ale vše se už zahalilo do tmy. Vytahujeme čelovky a asi 2 a půl hodiny procházíme kleče a poté klesáme lesem po nekonečných kamenných schodech. Cíl jako by nepřicházel, když nakonec po 22 hodině jsme došli až dolů a přišli k chatě. V takovou dobu byla recepce zavřená, ale podařilo se nám najít paní, co tam pracuje. Ukázala nám místo na zemi ve společenské místnosti, kde spalo spoustu lidí. Ukázala sprchy a řekla, že zaplatíme ráno. V polospánku jsme si ještě v kuchyňce uvařili večeři a šli spát.

4. DEN 

Schronisko na Holi Ornak - rozcestí Tichá

[28,5 km / 14 h a 15 minut]

_____________________________

Čtvrtý den nás čekal další rekord a to největší počet kilometrů za den. Celkem jsme zvládli ujít necelých 30 kilometrů což vzhledem k tomu, že jsme ráno vyšli až o půl desáté byl neočekávaný výsledek. Hned nás čekala jedna zvláštní situace. Platili jsme 10 eur za ubytování ale my jsme měli stoeurovku na zaplacení. Paní recepční neměla na vrácení, tak nám řekla, že to máme grátis. Tak fajn. Ráno s námi z chaty vyšla řada turistů, ale většina pokračovala po černé značce k nedalekému rybníku. My se vydali po zelené značce na vrchol vzdálený Temniak. Proč vlastně hřeben obcházíme? Část hřebene Pyšné sedlo - Temniak je uzavřená z důvodu ochrany přírody. Spousta lidí tudy načerno chodí, protože nemusí scházet z hřebene a je to kratší. Pokud to máte taky v plánu, nedělejte to. Jednak je pokuta vysoká, ale hlavně já tu část, kterou tvoří tři zalesněné kopce, viděl z dálky a věřte mi, že tam neuvidíte nic nového a ani natolik uchvacujícího abyste to riskovali. Naopak když to vezmete tak jako my, můžete se vyspat na chatě, naberete vodu!! a projdete se kusem přírody který je zase o trochu jiný. Rozhodně ta obcházka stála za to. Cestou na Temniak mě začalo píchat v kolenu, což začalo být velmi nepříjemné. Tahle část je plná poláků a studentů příležitostných turistů. Ty poznáme podle toho, že na hřeben Západních Tater lezou v riflích a sandálech. Místní koce nabízí krásný výhled na Vysoké Tatry. Kasprov vrch nám z dálky ohlašoval blížící se konec hřebene.Na Kasprově vrchu se nám v budově hodní lanovky podařilo ještě stihnout toalety. Byl zde dokonce otevřený bufet ale ceny nás moc nelákaly. Okolo nás pobíhala nevěsta s fotografem, což vzhledem k okolí působilo absurdně. Asi tady fotili svatební fotky. Věřím že budou moc hezké. V dálce už vyčnívá Kriváň z Vysokých Tater a než se spustíme z hřebene do Tiché doliny, odskočíme si do nedalekého Láľiového sedla. Zde symbolicky završujeme cestu. Láľiové sedlo totiž oficiálně odděluje Západní od Vysokých Tater. Vracíme se zpět a po žluté turistické značce sestupujeme prudce dolů do Tiché doliny. Koleno mě velmi bolí a při sestupu je každý krok utrpením. Jdeme proto velmi pomalu a noříme se do večerní tmy. Jsme teprve na začátku doliny a ještě nás čeká dlouhá noc. Když se asi po hodině zmírní klesání přicházíme na asfaltovou cestičku nastupuje pocit únavy. Nedokážu se udržet při vědomí, a tak křoupu zrnka kávy. To velmi pomohlo. Mohl jsem ještě pár hodin jít. Asi o půl dvanácté večer jsme přišli asi kilometr před obcí Podbanské. Na rozcestí Tichá se nachází dřevěný přístřešek. Dál nejdeme a rozbalujeme spacáky zde. O půlnoci jdeme spát, ráno kolem půl osmé nám jede autobus.

5. DEN 

Rozcestí Tichá - Podbanské

[2 km / 0 h a 30 minut]

_____________________________

Než jsme stihli vstát, projelo kolem nás pár cyklistů. Rychle balíme a odcházíme s majestátním Kriváněm za zády směrem na zastávku v Podbanském. Ta je odsud 2 kilometry. Další den chůze bych už asi nezvládl. Myslím, že nám Západní Tatry neservírovaly tak akorát. Doufáme, že čekáme na správném místě. Autobusů odsud mnoho nejezdí. Za chvíli však přijíždí a my můžeme konečně v klidu usednout a nechat se vést. Sledovat tu rychlost z okna autobusu je uklidňující.

​

​

Tak tady jsem si šáhnul na pokraj svých sil, ale hlavně načerpal další postřehy a náměty na vylepšení. Od té doby s sebou na hřeben nosím například malou lahvičku opalovacího krému a také pásek pod koleno, který šetří kloub. Taky velmi dobře zvažuji množství vody. Bylo to náročné ,ale krásné. Teď už bych vše naplánoval jinak z menším baťůžkem a s přespáním na Žiarské chatě. Možností je taky plno, hlavně co se týče menších výletů. Ať už se rozhodnete strávit čas v Západních Tatrách jakkoli, mohu jenom doporučit.