Zimní přechod hřebene Králického Sněžníku

Délka trasy: 28 km

Nejvyšší vrchol: Králický Sněžník (1424 m n. m.)

Start - cíl: Vojtíškov - Horní Morava

Počet dní na přechod: 2 dny

Celkem vystoupáno výškových metrů: 1638

Celkem sestoupáno výškových metrů: 1605

9. února 2018

A já se tak moc těšil, že budu psát o tom, jak byl Králický Sněžník nejsnadnější a nejpohodovější hřeben. To by ale nebylo ono, aby nám do toho nevběhla jedna prekérní situace. Alespoň, že se většinou nejvíce vzpomíná na ty nejnepříjemnější okamžiky a že mám zas o čem vyprávět. On ten hřeben je opravdu velmi snadný a pohodový, ale pouze za předpokladu, že jde všechno podle plánu. V podstránkách (ubytování, voda, mapy) popisuji hřeben tak, jak jsem jej naplánoval a jak by bylo nejvhodnější jej jít. Naši skutečnou realitu popíšu zde, níže. Může sloužit ať už k ponaučení, nebo k pobavení.

Teď ještě trochu k faktům. Hřeben ve tvaru "U" či podkovy měří na délku zhruba 28 km a dá se přejít za dva dny, v létě pro rychlíky za 1 den. Jedná se o třetí nejvyšší pohoří v ČR, ale kromě stejnojmenného vrcholu moc rozhledu do okolí nenabízí. Zato je tu spoustu zajímavých míst jako například pramen Moravy. V zimě je to tu opravdová pohádková nádhera. 

1. DEN (Vojtíškov - (Schronisko Na Sněžníku) - Międzygórze)  [(17) 23 km / (8 h a 50 min.) 10 h a 50 min. naší celkové chůze i s přestávkami]

* data v závorce odpovídají původně plánovanému cíli na Schronisko Na Sněžníku

Cestě do Vojtíškova předcházel nultý den. Odpoledne jsme vyrazili z Brna a dorazili na zastávku "Vojtíškov, Mlýn", což je 2 km od místa noclehu. Měli jsme zarezervovanou noc v místním Pensionu Sport. Jediné místo na přespání v okolí. Pozdní příchod jsme dopředu ohlásili, a tak kolem 21 hodiny večer jsme přišli do cíle. Velmi milý a ochotný majitel nás ubytoval. Vše proběhlo podle plánu, až na zjištění, že jsme zapomněli vzít GPS. Rychlá sprcha, kontrola zítřejší cesty a šlo se v poklidu spát.

Ráno nás v 8 hodin čekala objednaná snídaně. Vycházeli jsme v 9 hodin, jelikož nečekáme příliš náročný terén s očekávaným příchodem do cíle v 18 hodin večer. Při cestě po modré trase jsme potkávali spoustu běžkařů. Trasy tu také byly pro ně hezky upraveny, proto cesta rychle ubíhala až na krátký úsek, kde bylo potřeba sněžnic. U  Sedmi cest, kde se opravdu sjížděli běžkaři ze všech stran, jsme potkali kamarádku, se kterou jsme se před odjezdem do hor v Brně loučili. Pravděpodobnost mizivá, ale stane se. Od rozcestí už byly opravdu potřeba sněžnice. Cesta jen pro pěší, navíc dlouho neprochozená. Začali jsme zjišťovat, že chybějící GPS bude problém. Z každé potkané značky máme radost. Vyšli jsme na vrchol Souš odkud byla cesta velmi složitá. Jednalo se o holé pláně s velmi řídkým zastoupením stromů. Cesta zasněžená a všude okolo jen bílá tma. Jít se dalo kterýmkoli směrem. Vůbec jsme netušili kudy se vydat, a tak jsme se museli rozdělit a pomalu pokračovat cik-cak, dokud jsme zase nenarazili na značku. Bylo to trochu stresující, ale věděli jsme, že z obou stran hřebene se nachází běžkařské trasy, kam bychom v případě zabloudění stejně dorazili. Nakonec se před námi objevila lovecká chata Babuše. Dorazili jsme včas, a tak jsme si zde udělali menší oběd. Pomalu jsme se připravovali k výstupu na Králický Sněžník. Procházeli jsme veškerý čas bílou mlhou. V mizivé viditelnosti jsme málem přešli Sochu slůněte. U pramene Moravy zase trčela ze sněhu jen polovina kamenné stavby. Avšak při výstupu na Králický Sněžník jsme vystoupali nad inverzi zrovna v okamžiku zapadajícího slunce. Krásný okamžik trval asi 15 minut, než slunce zapadlo za obzor. Nad námi jasná obloha a všude kolem pod námi mraky. Když začala doléhat tma vytáhli jsme čelovku a začali sestupovat ke Schronisku Na Sněžníku na polské straně hřebene.

Tady bych rád napsal, že jsme došli na chatu, ubytovali se, šli spát a den vesele skončil. Bohužel ne. Vrátím se trochu zpět v čase. Na schronisko jsem psal 2 emaily několik dní před odjezdem s žádostí o rezervaci. Nikdo mi do té doby (ani potom) neodpověděl. Počítal jsem tedy s tím, že vzhledem k velké kapacitě a k hlavnímu účelu schronisek jakožto ubytování (a to i nouzové) pro všechny pocestné turisty (ohlášené i neohlášené), kterým poskytnou přístřeší (i na studené podlaze na chodbě), nebude nakonec problém se zdejším přenocováním. Tak to alespoň na všech hřebenových chatách, útulnách i polských schroniscích které jsem navštívil vždy fungovalo. Chyba! Když jsme už za naprosté tmy scházeli dovnitř, těšili jsme se na odpočinek, jídlo a pohodu. Přišel jsem na recepci, kde stála paní recepční. Ptám se, zda nemají 2 volná místa. Suše řekla, že ne. Tak se jí ptám, zda není možné přenocovat třeba v jídelně, na chodbě na zemi, nebo kdekoli. Opět řekla že ne a že musíme jít pryč. Že na zdejší ubytování je potřeba rezervace minimálně měsíc do předu (Tak to je asi nějaká polská vila Tugendhat.). Ptám se tedy na nějaké další možnosti. Řekla, že neví a že musíme prostě jít pryč. Bylo jí jedno, že je venku tma, -10°C a v okruhu 6 km není nic než hory a les. Prostě nás poslala do pr*ele, zhasla recepci a odešla. Co teď? Věděl jsem, že 6 km odsud se dole v údolí ve vesnici Międzygórze nachází několik možností ubytování. Budeme ale muset sestoupat 700 výškových metrů a pochodovat ve tmě další 2 hodiny. Nic jiného nám moc nezbývalo. Po necelých dvou hodinách jsme přišli do vesnice. U prvního hotelu (celkem drahá vila) chytáme wifi. Cena za noc 200 zl za osobu. Drahé, tak pokračujeme dál. Když nic nenajdeme, tak se vrátíme. A kdyby bylo všude plno, tak se vrátíme zpět na hřeben a budeme do rána pochodovat. Jinak bychom asi zmrzli. Už se blížila 21 hodina. Zastavujeme se u domečku na kterém je napsané "pokoje pro hosty". Zvoníme a otvírá stará milá babička. Má prý plno, ale máme jít dál po řece a ještě se poptat. Pokračujeme spíš už jen ze setrvačnosti a možná i ze značné dávky zoufalství. Narazili jsme na takový zapadlý velký dům. Vypadá to jako penzion, ale nejsme si jistí. Jdeme blíž a hledáme vchod. Otevřela nám paní, která asi v takovou hodinu už nikoho nečekala. Jako dva kluci s batohy, kuklou a čelovkou asi nevypadáme moc důvěryhodně. Ptáme se po dvou místech. Z toho co nám odpověděla jsme vydedukovali, že má, ale asi nějaké nejhorší místa. Zve nás dovnitř. Je strašně moc milá. Jdeme až nahou a já čekám nějaký kumbál, půdu nebo špinavý špajz. Nakonec nás zavedla do krásného a prostorného pokoje. Problém o kterém mluvila byl, že neměla povlečené postele (no hrůza!). Sama nám je povlékla, popovídala si s námi a podivovala se nad chováním personálu na schronisku. Nakonec si od nás vzala za oba 60 zl !!! V žádném pensionu jsem nikdy neplatil tak málo. A to bych tento večer dal klidně celé jmění na nocleh. Dávám si sprchu, využíváme zdejší kuchyňku a počítáme v kolik musíme ráno vstát, abychom znovu vyšli zpět na hřeben. Dáváme budík na 6 hodin. Čeká nás zasloužilý spánek.

2. DEN (Międzygórze - (Schronisko Na Sněžníku) - Horní Morava)  [(11) 16,5 km / (5 h a 50 min.) 7 h a 30 min. naší celkové chůze i s přestávkami]

* data v závorce odpovídají původně plánovanému cíli na Schronisko Na Sněžníku

Vstáváme brzy ráno a v 7 hodin už pochodujeme zpět na hřeben. Jdeme stejnou trasu jako včera večer. Není to zas tak hrozné, jak jsme čekali. Stoupání není strmé a cesta je celkem schůdná i bez sněžnic. Začíná nám kručet v žaludku a pociťujeme hlad. V 9 hodin přicházíme zpět ke Schronisku. I přes včerejší negativní zážitek jdeme opět dovnitř, dáváme si polévku, párky, klobásu a nakupujeme do cesty nějaké občerstvení. Hned je nám líp a jsme plní energie. V 9:45 odcházíme směr Malý Sněžník. Začíná foukat studený vítr, a tak se více oblékáme. Váháme, zda nenasadíme sněžnice. Máme štěstí, že je cesta mírně prochozená a tak víme, kam jít. Bez GPS bychom tu jinak neměli šanci. Cesta mírně stoupá, jen na Malý Sněžník je to krátký prudký výšlap. Cesta až k rozhledně Klepáč byla jednolitá, ale rozhodně ne nudná. Vrstva sněhu byla všude kolem nás. Navíc bylo okolí zahaleno do stálé mlhy. Tu se z ničeho nic nečekaně objevil rozhledna. Nečekali jsme, že tu budeme tak brzo. Výhled z rozhledny si moc neužijeme. Kvůli mlze jde sotva vidět dolů. Na pohled krásná byla ale samotná zasněžená rozhledna. Čím výše jste stoupali, tím více byla obrostlá ledovými krystaly. Cesta do Horní Moravy byl celkem sešup. Dlouho jsme klesali, až mě bylo líto těch, co jdou opačným směrem. Ale na chvilku se vyjasnilo, tak snad budou mít nahoře větší štěstí. Sešli jsme až k rozcestí Pod Klepáčem, kde se sjížděly davy běžkařů. Odsud nás čekala jen krátká modrá trasa dolů po zledovatělé cestě. Značka nás dovedla přímo k autobusové zastávce. Trasu jsme ale stihli projít dříve, než jsme čekali, a tak máme ještě 2 hodiny času. Okolí nabízí nespočet možností na strávení volna. Na nedalekou Stezku v oblacích jsme dostatek času neměli, a tak jsme zašli do restaurace na jídlo. Nachází se zde také bobová dráha, ale zmohla nás únava, tak jsme raději vyčkávali na příjezd autobusu. Moc často odsud nejezdí. Raději jsme šli čekat s předstihem. Když jsme nasedli byla to úleva.

Králický Sněžník byl mnohem divočejší než jsem čekal. Na hřebeni nejsou žádné atrakce jako hotely, lyžařské střediska a podobně, jak tomu bývá v jiných horách. Příroda je tady surová a tichá. Pěší výlet to byl skvělý a věřím, že pro běžkaře to tu musí být ještě lepší. A stejně jako u ostatních mých zimních hřebenů budu rád, když se sem podívám někdy i v létě.

Více o noclezích (chaty, útulny, přístřešky,…), zdrojích pitné vody a mapách týkající se tohoto hřebene najdete kliknutím na příslušnou ikonu v horní části stránky.

Zakázaný úsek Pyšné sedlo - Temniak (Západní Tatry): Jít, či nejít?

July 5, 2018

Rudické geody v lomu Seč (Jak je najít?)

May 26, 2018

Za moravskými vltavíny: Šebkovice

May 24, 2018

Rýžování zlata na řece Opavě

May 13, 2018

1/1
Please reload

© 2016-2018 Radim Schottl 

www.hrebenovky.com

Západ slunce na Králickém Sněžníku