23. srpna 2014

 

Na úvod je potřeba upozornit, že Malá Fatra se skládá ze dvou částí, které jsou odděleny obcí Strečno. Krivánská (ta známější a turisticky navštěvovanější) a Lúčanská (divočejší a opuštěnější). Vynecháte-li jednu z částí, jako by jste Malou Fatru nenavštívili. Jsou tak odlišné, přitom se nádherně doplňují a tvoří jednotný celek. Tento hřeben považuji za jeden z těch náročnějších. Možná proto, jaké nevlídné a až vtíravě mokré počasí nás provázelo. Vzdálenosti mezi místy pro přespání nejsou nejkratší, proto si člověk již musí pospíšit a trochu omezit sedavé přestávky na kochání se přírodou. Právě divokost nejen přírody, ale i počasí tohoto hřebene jsou jeho největším lákadlem a také ideálním místem pro odpočinek od civilizace.

1. DEN

Terchová-Biely potok - Chata Pod Chlebom

[17,5 km /  9 h čisté chůze]

_____________________________

Výstupových cest na hřeben Malé Fatry je celá řada. Ta, která je bez diskuze nejhezčí, vede skrze Jánošíkove diery. Dostáváme se do Žiliny, kde nás tak docela potkalo štěstí. Na nádraží za námi přišel pán, který jezdí s mikrobusem, že nás odveze přímo na Biely Potok, kde Jánošíkove diery začínají. Skvělou nabídku bereme. Cesta však poté opravdu stála za to. Šílené rychlosti s nedovřenými dveřmi, které se v každé zatáčce přiotevíraly, dodávala punc stará nepřipoutaná babička, která se křižovala pokaždé, když po cestě uviděla cokoli co zavánělo křesťanstvím. V cíli se nám opravdu ulevilo, to nejhorší už dnes máme za sebou.

Jánošíkove diery nám nabídly krásné vodopády, cestičky, mosty, řetězy a žebříky přes potůčky. Úchvatná podívaná nás doprovázela až nahoru k Malému a Velkému Rozsutci. Výšlap na Malý Rozsutec je za mokra šílený. Po cestě potkáváme paní, která nám nabízí plechovku piva. Spadla jí, otevřela se, ona by ji nezvládla vypít a vyhodit by to bylo škoda. Velkorysou nabídku bereme, ale s pitím čekáme až bude Malý Rozsutec za námi. Následně zdoláváme Velký Rozsutec, krásnu dominantu okolí a čeká nás náročnější část. Sestup hluboko dolů do Sedla Medziholie a pak zase vzhůru na nekonečně se táhnoucí stoh. Když stoupáme na jeho vrchol, slunce už zapadá a za šera pokračujeme dál na Poludňový grúň. Tady se již vše zahalilo do absolutní tmy a navíc se přidala mlha a silný vítr, který s námi pěkně cloumal. Vytahujeme baterky a zjišťujeme naši velkou slabinu.  Jedna z baterek je špatně nabitá, druhá svítí jen na heslo. V polosvětle vidíme v mlze sotva 5 metrů, a tak cestu jen odhadujeme. Máme pocit, že jsme úplně mimo a tak vytahujeme mapu a GPS. K Chatě Pod Chlebom je to už jen zhruba půl hodiny. Když dorazíme, stavíme stan a hurá udělat oheň a jídlo. Objevujeme naši druhou slabinu. Je takové vlhko a vítr, že rozdělat oheň bude nemožné. Na večeři se tedy musíme uskromnit. Přes noc nám počasí nadělilo ještě trochu toho deště.

2. DEN 

Chata Pod Chlebom - Starhrad 

[15,5 km / 6 h a 30 minut čisté chůze]

_____________________________

Vstáváme do mlhavého rána a snídáme na chatě. Osušíme stan, balíme a vyrážíme na nejvyšší vrchol Malé Fatry, Velký Kiváň (1709 m n. m.). Na jeho vrchol je potřeba odbočit z hlavní trasy. Dole pod vrcholem na rozcestí schováváme batohy mezi nízké borovice a nahoru šlapeme už nalehko. Na okolní cestě byla velmi znát nedávná pohroma, kdy zde došlo k sesuvům půdy, která zavalila dolní stanici lanovky. Mlha začala ustupovat a nám se nabídl krásný pohled na hřeben. Ledový vítr nás však pomalu hnal zpět dolů k batohům. Následovala vcelku příjemná cesta po rovince až k Malému Kriváni. Zde oblepujeme a obvazujeme chodidla. Kvůli všudypřítomnému vlhku máme odrané puchýře na nohách. Pokračujeme dál. Začíná se pomalu stmívat a my přicházíme k Chatě Pod Suchým. Kvůli tmě se zde nepozastavujeme. Nabíráme jen trochu vody u zdejšího pramene a utíkáme dál. Blížíme se ke zřícenině Starhradu, kde máme v plánu přenocovat. Spustil se déšť a se vstupem do lesa nás obklíčila naprostá tma. Vytahujeme tedy baterku, která spíš jen problikávala slabým světlem, jednu nouzovou diodu a mobil. Světlo, které jsme byli schopni vydat, stačilo jen na to, aby kořeny vrhaly stíny a my o ně tak nezakopli. Turistické značení jsme neměli šanci vidět. Cestu jsme spíše jen odhadovali podle vyšlapaných cest, které se často rozbíhaly a my se snažili vybírat tu nejvyšlapanější. To vedlo i k občasnému zabloudění. Vytahuji GPS a snažíme se držet přibližně správné cesty. Se sílícím deštěm toho už máme dost a vyhlížíme zříceninu. Tu za chvíli spatřujeme i se světýlkem. Nebudeme zde pravděpodobně sami. Zřícenina má dvě kryté místnosti, které však byly obsazené, a tak jsme postavili stan v krytém výklenku. V jedné z místností měli dva kluci rozdělaný oheň. Rychle toho využíváme a opékáme špekáčky. Než jsme se odebrali do svého stanu stihli nám povyprávět hororový příběh, kterému okolní bouřka dala pořádnou atmosféru. Alespoň, že jsme tentokrát v suchu.

3. DEN 

Starhrad - Grandhotel Partyzán

[20,5 km / 7 h a 10 minut čisté chůze]

_____________________________

Balíme stan a scházíme k potoku, kde se umýváme. Čeká nás nejnáročnější den. Při pohledu na oblohu je jasné, že to dnes nebude procházka růžovou zahradou. Čekáme kdy začne pršet. scházíme do Strečna a míříme k místní jednotě, kde nakupujeme čerstvé jídlo do zásob. Sotva vyjdeme ven, spustila je náhlá průtrž, a tak čekáme pod stříškou. Když se zdálo že je po všem, vyrážíme po červené dál. Po chvíli přišla mnohem silnější průtrž. To jsme už byli na lesní cestě a nám nezbývalo nic, než zastavit, roztáhnout nad sebe pláštěnky a čekat. Déšť byl tak silný, že nám pod nohama doslova proudil potok vody. I přes použití pláštěnek jsme promokli na kost. Ale pokračujeme dál. V Sedle Javorina přichází bouřka. Naštěstí se zde nachází přístřešek, ale blesky, které metaly všude okolo, nebyly příjemné. S dalším párem turistů zde čekáme asi hodinu, než bouřka opadne. Snažím se rozdělat oheň ale marně. Je takové vlhko, že i pevný podpalovač se od zapalovače jen očernil a vůbec nehořel. Ani toaletní papír se nechytá. Bouřka se uklidnila a my vycházíme směr Minčol. Turisté nám ještě v přístřešku říkají, že je na hřebeni zastihlo krupobití. A měli pravdu. Po cestě vidíme hromady krup velkých jak hrách. Před Minčolem se v Sedle Okopy fotíme u torza děla z války. Zvedající se mlžný opar dával krajině tajuplnou atmosféru. Na Minčolu začalo zapadat slunce a nás čeká ještě kus cesty. V šeru a bez baterek nám směr udává blikající vysílač na Krížavě. Zde přicházíme už v hluboké tmě celí promočení od luční trávy. V některých místech, byly tak velké a široké kaluže vody, že se po cestě nadalo přejít. Některé úseky jsme museli doslova přelézt po stromech. Očividně jsme nebyli první, ani poslední. Nízké smrkové stromy byly zohýbané tak, že se dalo nad zemí přelézat z jednoho na druhý. Jiná možnost, než být po stehna ve vodě nebyla. Vzhledem ke tmě a sílícímu větru by to už ani nebylo bezpečné. Ne že by skákání ze stromu na strom bylo bezpečnější, ale byla to lepší možnost. V lučních cestách směrem na Martinské hole jsme sem tam šlápli do mokré tůňky a zde se začaly projevovat první pocity zoufalství. Už jsem chtěl jen lehnout mezi keře a počkat do rána. Představa Granthotelu Partyzán mě však povzbuzovala. Vrchol Veterné má své jméno opravdu oprávněně. Připadal jsem si zde jak papírový drak. Ledový vítr s námi házel ze strany na stranu a omílal naše mokré oblečení. Promrzlí jsme se blížili k dnešnímu cíli. Kolem 23. hodiny přicházíme na Hornú lúku ke Grandhotelu Partyzán. Jsme tu sami. Rozděláváme oheň v kamnech a vaříme jídlo. Je půlnoc a já mám svátek. Lepší místo pro jeho skromné oslavení jsem si nemohl vybrat.

 

4. DEN 

Grandhotel Partyzán - Janková

[11 km / 4 h a 20 minut čisté chůze]

_____________________________

Ráno si trochu přispíme. Čeká nás volnější den a počasí je jak namalované. Děláme si čaj z lesního ovoce a sušíme mokré věci. Pokračujeme v docela nenáročné cestě vedoucí spíše skrze lesy. Přicházíme na vrchol Hnilické Kýčery. Zde potkáváme partu turistů, kteří přicházení z protější strany. Když se pak vydáváme dál, začínám se udivovat, jak se nahoru mohli vyškrábat. Cesta byla jedna velká blátivá skluzavka. Dolů z Hnilické Kýčery jsme spíše jeli než šli. Člověk se jen snažil rukama nohama přidržovat všeho, co bylo okolo. Doklouzali jsme se až do Sedla pod Hnilickou Kýčerou. Zde se nám podařil velký zázrak. Udělali jsme oheň. Sušíme boty a vaříme jídlo. Času máme dost. Vodu nabíráme v nedaleké studánce. Vydáváme se pěknou lesnatou krajinou dál. Ještě za světla přicházíme na vrchol Jankové. Zde se nachází myslivecký posed i s postelí. Z posedu si tak vychutnáváme západ slunce a pohled na skupinku srnek a jelenů, kteří se nám proháněli přímo pod nohami. Vymýšlíme několik variant zítřejší cesty. Všechno máme mokré a vypadá to, že déšť nás opět přijde navštívit.

5. DEN 

Janková - Fačkov

[15,5 km / 5 h a 50 minut čisté chůze]

_____________________________

Černý mrak, který ráno pomalu zakrýval oblohu, nevěstil nic dobrého. Nazouváme mokré boty, nasazujeme pláštěnky a pokračujeme dál. Spustilo se jemné mrholení, které začalo sílit. Po kamenitých a skalnatých cestách to klouže. Už máme před sebou sestup z hřebene, během kterého se začíná počasí uklidňovat. Tentokrát jsme zahaleni do parné mlhy. V údolí už je příjemněji. Na zastávce potkáváme pána, který se vydal na přechod hřebene z druhé strany. Cestou na Kľak to ale vzdal a šel zpět. Udělal dobře. V takovém počasí by si člověk krásy Malé Fatry moc neužil. I deštivo má své kouzlo, ale jen po určitou hranici. Do Malé Fatry se určitě znovu vydáme, byť jen na kratší vycházky. Rozhodně mi tento hřeben, a hlavně počasí dalo zabrat. Dostal jsem dobrou zkušenost, kterou sem využil při plánovaní a přípravě dalších hřebenů.