Přechod hřebene Țarcu
Délka trasy: 74 km
Nejvyšší vrchol: Vârful Căleanu (2196 m. n. m.)
Start - cíl: Sarmizegetusa - Borlova
Počet dní na přechod: 4 až 5 dní
Celkem vystoupáno výškových metrů: 4347
Celkem sestoupáno výškových metrů: 4452
11. srpna 2017
Dlouho jsem přemýšlel, který hřeben vybrat v Rumunsku jako první. Jelikož se jednalo o moji první návštěvu Rumunska a i rumunských hor, nechtěl jsem se pouštět do náročnějších hřebenů. Nakonec jsem vybral nenápadný a celkem neznámý (i mezi místními) hřeben Țarcu. Byť se hřeben nachází ve větší nadmořské výšce než Západní Tatry, svou náročností a i vzhledem je velmi podobný Velké Fatře. Dlouhé lučinaté plochy na kterých se ve všech směrech nacházejí bačové se svými stády, žádné drastické stoupání nebo klesání a místy mizející cestičky nabízejí velmi poklidnou turistiku. Ráno jsme vstávali docela pozdě, i přes to jsme do cíle dorazili velmi brzy, vždy za světla. Jediné problémy, které vás zde můžou potkat, je místy chabé značení, cesty, které se kvůli zarůstající kleči mění (bez GPS s rumunskými turistickými trasami bych si zde netroufl), všudepřítomní pastevečtí psi, kteří vás již z dálky vycítí a velmi zarputile hlídají své stádo ovcí (bez hole a pepřáku bych se bál ještě víc) a počasí, které zde často přináší déšť a mlhy zahalující okolí (což je velká škoda, protože je na co se koukat). O opuštěnosti hřebe svědčí naprostý klid, jen štěkání psů a do daleka znějící zvony ovcí a krav. Až na vrcholu Țarcu jsme potkali první jednodenní turisty baťůžkáře. Celý hřeben Țarcu má rozhodně co nabídnout nejen svou přírodní krásou, ale i jedinečnou působivou atmosférou.
1. DEN (Sarmizegetusa - serpentiny při výstupu)
[4 km / 1 h a 30 minut naší celkové chůze i s přestávkami]
Je pátek jedna hodina ráno a my vyrážíme z Brna autobusem Eurolines do Hunedoary s přestupem v městě Deva. I přes to, že autobus jede až z Německa, ani jeden z řidičů neumí ani slovo anglicky, pouze rumunsky. Různými posunky se snažíme zjistit co se zavazadlem a kam si sednout. V autobuse jsou pouze Rumuni, kteří cestují domů. Vyrážíme. Každé tři hodiny absolvujeme půlhodinovou pauzu, během které všichni, i řidiči, vykouřili snad krabičku cigaret. S každou zastávkou tak autobus ladně nabíral zpoždění. Přesedání v městě Deva bylo podobné. Nový řidič si myslel, že když nám to řekne rumunsky pomalu 20x za sebou, že mu budeme skvěle rozumět. A ještě se diví, že mu nerozumíme. Autobus nás poté vyhodil kdesi náhodně u silnice v Hunedoaře. Zde kupujeme poslední zásoby v Kauflandu a přemýšlíme, jak se dostat do Sarmizegetusy. Nakonec volíme taxik. Tím tady běžně jezdí místní nakoupit chybějící mléko a rohlíky. A tak to tady s taxíky vypadá jak na rušné ulici v New Yorku. Cena je 1,9 Lei/km (cca 12 kč). Chytáme anglicky mluvícího taxikáře a zjišťujeme problém. V okolí Jsou totiž dvě Sarmizegetusy a každá úplně jinde. Asi deset minut se společně ujišťujeme, že myslíme tutéž, tedy tu, ke které se jede přes Hațeg. Cesta dlouhá 40 km nás tak vyšla na 80 Lei. Vyhodil nás přímo u staré římské pevnosti, kterou stojí za to navštívit. Za studentské vstupné 2 Lei jsme viděli zbytky kolosea, lázní a jiných úředních budov. Poté kolem šesté hodiny večerní již vyrážíme na hřeben. Trochu složitě hledáme tu správnou cestu, jelikož značení zde vůbec není. Před stmíváním přicházíme asi 4 km za Sarmizegetusou k serpentinám, kde se zhruba v jejich půli nachází koryto, do kterého pramení voda a rovné travnaté místo, kde postavit stan. Stavíme, chystáme večeři a jdeme brzo spát.
2. DEN (serpentiny při výstupu - Jezero Netiş)
[20 km / 11 h a 0 minut naší celkové chůze i s přestávkami]
Ráno nás budí cinkání koňského postroje. Bača i s povozem vyráží na hřeben. My vaříme snídani, balíme a také vyrážíme. Byť cesta není značená, vede po velmi jasné široké polní cestě. Občas se občerstvíme v potůčcích čerstvé vody. Následuje výšlap, kde se cesta často ztrácí. My však víme, že správný směr je nahoru, a tak pokračujeme přes borůvky. Občas kouknu do GPS, jestli udržujeme dobrý směr. Nahoře na hřebeni nám mává bača se svými ovcemi a několika osly. Potkáváme taky pár salaší, které však vypadají spíš opuštěné. Čeká nás nejhorší část. Procházíme pěšinou mezi borovicovou klečí, která už nebyla nějaký rok prořezávána. Zato naše karimatky (údajně nezničitelné, prošly s námi už nějaký hřeben) byly na této cestě prořezány dostatečně. Místy jsme se silně prodírali a mezi větvemi zasekávali. Karimatky a dokonce i pytle od spacáků, byly rozřezané a plné děr. Jiná cesta však asi není. Po cestě jsme se osvěžili alespoň u malé tůňky s vodou. Následně nám cestu ukazovaly jakési nasprejované zelené šipky, i když kvůli zarůstající kleči si to cesta vedla tama, kudy to bylo aktuálně průchodné. Napravo v údolí se blýskalo Jezero Bistra a jeho okolní jezírka. Cesta k němu však nevede. Tuším, že by se k němu dalo dostat po kamenech ostře dolů. To raději nezkoušíme a pokračujeme dál. Celou cestu na nás od jihu kouká krásný hřeben Retezatu a v dáli za zatáčkou Jezero Netiş. Víme, že se blíží silný déšť, který má trvat až do zítřejšího poledne. Chceme tak co nejrychleji postavit stan, a proto již rychlejším krokem pokračujeme dále. Začal sílit prudký a velmi studený vítr. Oblékáme bundy. Hledáme odbočku k jezeru a scházíme k němu dolů. Krásné místo ke stanování. Stavíme stan, vaříme večeři a s prvními kapkami zalézáme do stanu. To ale není pro dnešek vše. S šíleným lijákem který se okamžitě přiřítil dorazila i bouřka. Blesky se pomalu přibližovaly z druhé strany hřebene a hromy duněly širokým okolím odrážející se od stěn okolních svahů. Každou chvílí se zcela rozjasnilo okolí od blesku a zem se zachvěla. V hrůze a dešti jsme se snažili uzemnit stan polévkovými lžícemi a lékařskou izolepou. Účinnost asi žádná, ale psychicky to trochu uklidnilo. Ten večer jsem myslel, že je to můj poslední. Uprostřed bouřky jsme vyčerpáním usnuli.
3. DEN (Jezero Netiş - Jezero Pietrele Albe)
[12 km / 6 h a 50 minut naší celkové chůze i s přestávkami]
Budíme se kolem deváté hodiny a venku stále silně prší. Čekáme a plánujeme co dál. Kolem desáté déšť na chvíli ustál, a tak se aspoň myjeme a vaříme snídani. Déšť se však znovu vrátil a zahnal nás do stanu. Říkali jsme si, že když přestane do jedné hodiny odpolední pršet, tak ještě bude mít cenu vyrazit. A taky že přestalo. O půl jedné déšť utichl a obloha se začala zlehounka trhat. Balíme stan a o půl druhé za mlhy vyrážíme. Z hřebene na nás již delší dobu poštěkávají psi. Snažíme se je obejít, ale v mlze je máme jen těžko pod dohledem. V jedné ruce s holí v druhé s pepřákem pomalu pokračujeme a doufáme, že se brzy odněkud vynoří bača. Za chvíli jej potkáváme, své psy okřikuje a my bezpečně pokračujeme kolem jeho stáda ovcí. Na hřebeni nad jezerem navíc chytáme signál, a tak posíláme SMS a voláme domů, že je vše OK. Scházíme dolů do Sedla Lepii. Zde se nachází první turistické kovové rozcestí a zároveň odsud začíná červeně turisticky značená cesta. Kovovými šipkami se na rozcestníku moc neřiďte. Celá kovová konstrukce se ve větru otáčí, a tak šipky směřují tam, kam vítr zrovna foukal. Na GPS se ujišťujeme o správném směru a pokračujeme k našemu dnešnímu cíli, jezeru Pietrele Albe. Celý hřeben dnešní trasy mezi jezery je poměrně nenáročný, velmi podobný Velké Fatře. Po celou dobu nás provází mlha a jemné mrholení, což brání v bohatém rozhledu, který hřeben nabízí. Až téměř ke konci dne na chvílí vylézá slunce a nám se otevírá krásný výhled vpravo na údolí, kudy teče řeka a kolem ní se pase velké stádo ovcí. My se vydáváme doleva, kde 1 km po vrstevnici přicházíme k velkému jezeru Pietrele Albe, do kterého ze skalnaté steny přitéká kaskádovitě nespočet malých potůčků, které tvoří mnoho miniaturních vodopádů. Kousek od nás je prázdná uzamčená salaš, kolem promočené až bažinaté půdy. Hledáme suchou, pevnou a rovnou půdu, kde bychom postavili stan. Jdeme spát. Při západu slunce máme ze stanu krásný výhled přes jezero přímo na vrchol Godeanu stejnojmenného pohoří. Šumění okolních potůčků, které nás obtékaly, bylo přímo uspávající.
4. DEN (Jezero Pietrele Albe - Meteostanice Cuntu)
[15 km / 7 h a 55 minut naší celkové chůze i s přestávkami]
Čeká nás den po hlavní hřebenové trase s odbočkou na nejvyšší horu pohoří, Vârful Căleanu. Ráno za svítání slunce vstáváme, snídáme a v poklidu se balíme. Nemusíme nikam spěchat a počasí nám zatím přeje. Vyrážíme zpět na hřeben, odkud se nám otevírá krásný výhled na sousední pohoří Godeanu. Zeleno-žluto-hnědá barva pastvin září všude okolo nás. Zároveň ze všech stran slyšíme zvony stád. Přicházíme do Sedla Plaiului, kde se nachází důležitá křižovatka. Rovno vede zkratka k meteostanici na Cuntu a doleva se jde dál po hřebeni přes vrchol Țarcu. Než se tam ale vydáme, uděláme si odbočku doprava na nejvyšší vrchol pohoří Vârful Căleanu. Po cestě necháváme mezi skalkami naše krosny a nahoru vyrážíme jen nalehko. Dohání nás mlha, ale jsme rychlejší a stíháme na vrcholu ještě chvíli slunce. Celkem nenáročný výstup s krásným výhledem na hřeben a doliny plné salaší. Fotíme se a jdeme zpět dolů. V sedle nás opět čekají psi. Bača je okřikuje a posunky se nás snaží zeptat, jestli nemáme cigarety. Bohužel nemáme. Ptá se, kam jdeme, a poté nám ukazuje cestu na Țarcu. Vyškrábeme se na horu a po chvilce pochodu v mlze se před námi objevuje vrchol. Jsou zde první rumunští turisté. Dáváme ochutnat Becherovku a chvíli si povídáme. Tu se asi 50 metru od nás objevuje z mlhy meteostanice a zase se zpět zahaluje. Loučíme se s turisty a přistupujeme k meteostanici. Tu obývá Rumun, který anglicky moc neumí, jen nás pokývnutím pozdravil a zalezl zpět. Je tu venku stolík s posezením. Vaříme si polévku a jíme. Mlha se na chvíli rozestupuje. Už nás čeká jen pomalé klesání k meteostanici na Cuntu. Tam nás doprovází jiný Rumun, který asi slouží jako doručovací spojka mezi salašemi. Nesl nějaký balíček z jedné salaše k salaši blízko stanice. Zdejší místo vypadá dost strašidelně. Většina chaloupek a salaší je rozbořená. Meteostanici obývá pán údržbář. Ten nás nasměroval na místo vyhrazené pro stanování. V jazyce obsahující rumunštinu, angličtinu a němčinu s námi prohodil pár slov a poté se odebral provádět samé divné věci. Kolem stanu se nám prohnalo stádo ovcí. Nacházíme se totiž mezi několika salašemi. Během vaření jídla kolem nás pobíhali ochočení psi ze zdejší stanice. Se západem slunce uleháme.
5. DEN (Meteostanice Cuntu - Borlova)
[21 km / 10 h a 10 minut naší celkové chůze i s přestávkami]
Další den vstáváme do slunečného rána a pokračujeme směrem na Muntele Mic. Od meteostanice jdeme po cestách mírně klesajících, občas mírně stoupajících. Po celou dobu jde krásně vidět na vrchol Țarcu. Po sestupu z hřebene nás čeká náročné stoupání 400 výškových metrů do střediska. Po dvou hodinách dorážíme do střediska na Muntele Mic. Zde je velké množství hospod a restaurací, kde se najíst. Spousta budov však vypadá spíš vyřazeně, či v rekonstrukci. V jedné malé restauraci si dáváme oběd a chystáme se vyjít na nejvyšší vrchol. Na cestě si opět do křoví schováváme batohy a nahoru jdeme nalehko. Přicházíme k obrovskému bílému kříži, který se nám neustále zahaluje do mlhy. Je hodně navštěvovaný turisty a motorkáři. Pokračujeme dál. Vrchol Muntele Mic ani nevypadá jako vrchol. Jedná se o rovnou planinu, kde nejvyšší bod poznáte jen díky vrcholovému kameni. Každopádně nabízí krásný výhled na pohoří Țarcu. Vracíme se dolů, bereme batohy a přes středisko se vydáváme dál po cestě směrem k Borlove. Procházíme kolem několika stád krav, které jsou všudepřítomné. Cesta do Borlove vypadá spíše jako vyschlé koryto řeky plné kamení, což činí cestu špatně schůdnou. V nadmořské výšce kolem 900 m n. m. jsme našli místo plné obřích ostružin. Máme jich plné hrsti. V nadmořské výšce kolem 750 m n. m. kamenitá cesta končí a již se táhne příjemnější chodník. K večeru nechceme přicházet přímo do Borlove, a tak hledáme místo, kde ve stanu přenocujeme. U potoka, který teče podél cesty se nachází řada míst k přespání. Za stmívání jsme sešli k potoku, rozdělali stan, uvařili si večeři a pořádně se v teplé vodě potoka umyli. Do Borlove nám zítra zbývá jen 2 km.
6. DEN (cesta do Borlove a domů)
[2 km / 0 h a 25 minut naší celkové chůze i s přestávkami]
Brzo ráno vstáváme a vyrážíme do Borlove. Procházíme celou vesnicí a obdivujeme zajímavé fasády ze skládaných kachliček. Babičky v šátcích, studny na čerpání vody...krásná čistota starého Rumunska. Za Borlovou nás čeká stopovací cesta, přes Rumunsko, Maďarsko, Rakousko až do Brna. Po 30 hodinách stopování jsme doma v Brně. A už teď plánujeme příští rumunský hřeben.
Țarcu je opravdu velmi nenáročný hřeben, který by hravě zvládl i začátečník. Dostatek vody a možnost spát kdekoli činí tento hřeben velmi dostupným. Pastevecká krajina plná bačů a stád ovcí nabízí něco trochu jiného než adrenalin ze zdolávání ostrých a vysokých vrcholů. Mohu říci, že na rozdíl od jiných hřebenů jsem si zde dokonce i fyzicky odpočinul a načerpal síly z této krásné romantické krajiny.
Více o noclezích (chaty, útulny, přístřešky,…), zdrojích pitné vody a mapách týkající se tohoto hřebene najdete kliknutím na příslušnou ikonu v horní části stránky.